ROZPORY, PŘI NICHŽ MRAZILO

ALOIS HUDEC (Sportovní gymnastika – kruhy)

Berlín 1936

Dívám se do světle modrých očí. Živých i na portrétu v pokojíku malého bytu v Praze – Nuslích. Živé patří seniorovi, který kdysi kraloval světové gymnastice. Obraz (olejomalba s datem 1932) mladého muže v typicky tělocvičném postoji pochází z oné doby. „Ten obraz má zvláštní historii,“ říká stařec a v jeho očích to úplně magicky zajiskří: „Když jsem v jedenatřicátém v Paříži jako nováček vybojoval titul absolutního mistra světa, dal mi ho jeden známý malíř. Zdálo se mi sobecké nechat si plátno pro sebe sám doma. Titul jsem taky přece nevybojoval jenom účelově sobecky. Tak jsem obraz věnoval České obci sokolské a ta ho umístila v muzeu Tyršova domu. Když v devětatřicátém vtrhli do Prahy Němci, celý obsah muzea určili ke zničení. Nevím, jak se to stalo, ale jedna německá panička se přihlásila, že prý mě poznala, protože mě viděla cvičit na olympiádě v Berlíně, ten olej při likvidaci Tyršova domu schovala a může mi ho vrátit – za sto cigaret. V životě jsem nedržel v ruce cigaretu, ale sehnal jsem je. Obraz byl zase u mě v bytě. Po válce v šestačtyřicátém jsem ho chtěl darovat ČOS. Nejdřív Sokolíci neměli čas, pak asi zájem, takže se dodnes mohu dívat jen sám na sebe, kroutit hlavou nad tím mladým nářaďovcem a říkat si: to snad ani není možné, že jsem to já.“

Dětí jako smetí měli manželé Hudcovi na přelomu dvacátého století. Přesněji pět synů a dvě dcery. A k tomu domek, tkalcovský stav, zahradu a malé políčko v Račici u Vyškova. Kolem vesnice se kudrnatily hluboké lesy a nevévodila tu hospoda, ale – sokolovna. A kluci chudého tkalce byli jako posedlí módní novinkou, tělocvikem. Zejména nejstarší Antonín. Protože jich bylo 5, tvořili při nářaďovém cvičení Sokola jedno družstvo. (Málem k tomu nedošlo, protože druhý nejmladší, Lojzík, se podle všeobecného mínění k nářaďovému cvičení moc nevyvedl.)

Z Račic je do Vyškova, když si to zkrátíte polními cestami, deset kilometrů. Právě touhletou cestou necestou se v roce 1913 pustila natruc podzimní plískanicí maminka Hudcová s pětiletým Lojzíkem na zádech. Měl horečky, modral, držel se maminky za krk jako klíště. „Poslyšte, paní, to je pokročilý záškrt, kdybyste se jen o půl hodinky opozdila, váš drobeček se zadusil,“ konstatoval lékař v okresním městě.

„Drobečka“, kterému později za fantastické rozpory na kruzích tleskal celý sportovní svět, díky mámině obětavosti zachránili. Pro život, ale vůbec ne pro tělocvik. Záhy po téhle těžké nemoci lékaři konstatovali obrnu levé tváře a levé kyčle. Lojzík si zvykl tahat levou nohu za sebou, ctižádost vyrovnat se zdravým klukům ze vsi však byla silnější než handicap. Tak s nimi běhal, skákal, lezl přes plot do sousedovy zahrady, házel kamením a hlavně – v říčce chytal raky a pstruhy. Dnes se tomu vznešeně říká vodoléčba. Tohle klukovské pytlačení, přesněji denní několikahodinové máchání po kolena ve studené vodě, způsobilo malý zázrak. Po půldruhém roce přestal nohu tahat za sebou, mohl se na ni normálně postavit, a Sokol Račice tehdy získal nikým nepřekonatelné pětičlenné družstvo bratrů Hudcových. Nepřekonatelné asi proto, že si hrazdu a bradla udělali v lese, a když je odtud vyhnal hajný („Já vám ukážu tlouct hřebíky do stromů!“), doma na zahradě. Třicet veletočů na domácky vyrobené hrazdě pro ně byla úplná maličkost. Zejména pro Lojzíka. „Bráško, jestli u toho vydržíš, bude z tebe mistr,“ mínil Antonín a Lojzík se až po uši červenal nad tou chválou. Ano, musí z něj být mistr! Ani ve snu ho v té chvíli nenapadlo hnát tohle krásné předsevzetí za úroveň okresu, myslet na titul mistra světa a olympijského vítěze.

„Takže ty bys chtěl u nás cvičit? Jestli budeš dobrý, vezmeme tě za měsíc na akademii do Vídně,“ slova náčelníka Sokola za Brno I. si pamatuje dodnes.

Byl dobrý, dokonce výborný. Už vyučený soustružník, zaměstnanec Zbrojovky, předváděl na různých nářadích takové kousky, že se dál nikdo na nic neptal a za tři týdny putoval do Vídně. Vypadalo to asi takhle: v sobotu nasedli do vlaku a v pondělí v šest hodin ráno opět postával ve Zbrojovce u soustruhu. Všichni, kteří ten exhibiční zájezd absolvovali, po návratu únavou sotva drželi víčka. On však hned po práci spěchal do tělocvičny. Asi to neměl dělat. Při cvičení na bradlech levá ruka o zlomek vteřiny později reagovala na dohmat, prsty se vykloubily, hřbetem ruky narazil na žerď. Ostrý nůž palčivé bolesti. „Příteli, ta ruka musí do sádry. Máte v dlani zlomené dvě metakarpální kůstky,“ řekli mu druhý den v nemocnici.

Když mu po šesti týdnech sádru sundali, vytrvale koupal oslabenou a oteklou ruku v teplé vodě, přikládal octanové obklady, kusem dřeva promačkával kůstky v dlani, aby dobře srostly – a nevadily při cvičení. Jen na tohle usilovně myslel, protože za necelé čtyři měsíce ho čekaly kvalifikační závody na pařížském „mistrovství světa v tělocviku“, což v praxi znamenalo čtrnáctiboj na nářadí, v lehké atletice a šplh. „Vyřadil ses předem,“ říkali kamarádi, když se čtrnáct dní po sundání sádrového obvazu objevil v tělocvičně. Kroutil hlavou. Už dávno se vidina startu v Paříži pro něj proměnila v posedlost.

„Kdepak, vybojuju si to,“ opakoval tvrdošíjně. „Vsadím se s kýmkoli třeba o dva litry vína, že teď hned udělám na hrazdě dva veletoče.“

„Tak to si s ním honem plácnem, co říkáte?“ Všichni ta slova považovali za fanfarónství. I on sám cítil, že měl raději ústa zamknout na tři západy. Sázka však už platila.

Za rozpačitého ticha stanul na žíněnce pod hrazdou. Naskočil poprvé, podruhé, posedmé, vždycky ruka zradila a s obličejem zkřiveným bolestí se musel pustit. „Lojzo, nech toho, nemá cenu takhle se týrat, radši skoč pro to víno, krám je kousek od sokolovny.“ Oči mu zprůsvitněly, ještě jednou naskočil, vzal si velký kmih a udělal dva veletoče, vhodné pro gymnastickou čítanku.

Od téhle události už nikdo nemohl nebrat jeho rozhodnutí vážně. Pařížské mistrovství, svůj první závod v zahraničí, pak taky slavně vyhrál, i když zlatou medaili absolutního mistra světa nikdy neviděl. Ve svém deníku o tom píše: „Při předávání upomínkových předmětů předávající uvedl, že francouzská národní banka zakázala vývoz zlata a že medaile a přívěsy budou zaslány dodatečně. To se však nikdy nestalo.“

Závodnický deník! Ničím se nelišil od řádkovaných školních sešitů. A přece – jaký dokument o dvaadvaceti letech (1925 až 1947) olympijského borce, osminásobného mistra světa na různých nářadích! Čtyřiačtyřicet stránek popsaných úhledným písmem střízlivě a věcně zachycuje padesát nejvýznamnějších závodů a přípravu na ně. Vyberme aspoň pár odstavců o tom, jak se ocitl, ne vlastní vinou, sám proti všem…

„Blížilo se další mistrovství světa v Budapešti. Při domácích kontrolních závodech při přeskoku koně nadél jsem si natrhl bederní sval. Lékař Weisberger a později i profesor Zahradníček mi nejméně půl roku zakázali cvičit, jinak prý by se mohlo stát, že ochrnu na nohy. Když jsem asi čtyři měsíce necvičil a nezúčastnil se dalších kontrolních závodů, byl jsem zavolán náčelníkem dr. Klingerem do Tyršova domu a tam mně bylo řečeno: – Bratře Hudče, vezmi na vědomí, nebudeš–li v Budapešti závodit a družstvo nebude první, budou ti dávat za vinu, že jsi   n e c h t ě l   závodit. Noviny budou o tobě šířit kecy a věř mi, že ČOS tě nevezme v ochranu. A budeš–li někdy něco potřebovat existenčně a také v jiném případě, nebude ti obec sokolská nápomocna. Jsi jediným závodníkem, který může v Budapešti něco vyhrát.

Nejhorší bylo, že se šířily pomluvy, že se bojím. Tak jsem riskoval a rozhodl se závodit. Když jsem v den odjezdu přišel na nádraží, přistoupil ke mně Sládek, dal mi vlajku a další potřeby pro celé družstvo se slovy: – Máš službu, tak to povezeš do Budapešti a budeš hlídat. To byl vlastně začátek nepřátelského chování vůči mně. Služby byly záležitostí těch, kteří byli v celodenním nácviku. Já v nácviku vůbec nebyl a jel jsem do Budapešti v rámci své dovolené. Pro rodinu to nebylo nikterak příjemné. A najednou takové nesokolské chování k zraněnému bratrovi, který měl dost starostí sám se sebou. Mezi členy družstva nebyl ani jeden, který by se mě zastal. A tak jsem jel sám s věcmi pro družstvo v jiném oddělení mezi neznámými lidmi. Dr. Klinger mi pak řekl: – Lojzo, já vím, že se chlapci k tobě špatně chovají, ale to je tím, že jsi s nimi nebyl v nácviku a teď budeš závodit. Já jsem přece závodit nechtěl, právě on mě k tomu přinutil, když si mě zavolal na kobereček do Tyršova domu. Co jsem vlastně provedl? Jen to, že na přání ČOS budu startovat nedoléčený. Samota je hrozná a já byl najednou sám. Vyhrál jsem titul šampiona mistra světa na kruzích, aby však byl uznán, musel jsem dokončit celý dvanáctiboj. Na příkaz dr. Klingera mi náš lékař stále dával prášky. Jinak se mnou nikdo nemluvil. Závodit za takového stavu bylo pro mě hrozné, hlavně v přeskoku koně nadél. Závod jsem dokončil polomrtvý, družstvu dopomohl ke druhému místu, ale za jakou cenu! Můj zdravotní stav se zhoršil, byl velmi špatný…

Léčení mého zranění vyžadovalo také mimořádná vydání. I když bylo zranění řádně hlášeno ošetřujícími lékaři, úrazový odbor ČOS sdělil, že mé zranění bylo uznáno jako choroba a že mi tedy nemůže být dána žádná finanční částka. Ať prý zkusím napsat novou žádost, že by mi možná jako Hudcovi vyhověli. Poděkoval jsem za mimořádné ohledy a řekl jsem, že almužny fakt nepotřebuji. Od té doby jsem žádný úraz ČOS nehlásil. Zase jsem si vzpomněl, jak mi po přestupu z Brna do Prahy, kde jsem dostal zaměstnání v bance, ředitel státní banky otevřeně řekl: – Volal mi někdo z ČOS, ať vás nepřijímáme, že budete pořád kvůli tomu tělocviku někde v trapu. Je to závist nebo co to vůbec sakra je??? Od budapešťského mistrovství světa byl můj poměr k závodníkům a k vedení ČOS chladný a odměřený.“

Zahořkl. Zvlášť když se ozvaly bolesti v kříži, kladl si otázku: má vůbec cenu ještě závodit? Sám proti všem? Vidina účasti na olympijských hrách však zrychlovala tep. Copak je možné zůstat v půli cesty?

Zatímco ostatní už dávno byli v plné přípravě, opatrně a pomalu začal několikrát denně s cvičením předklonů, záklonů, přednosů, kroužení trupu, prvků směřujících k posílení bederního svalstva. Teprve když bolesti v kříži ustoupily, začal dávky stupňovat. Až poslední kontrolní závody cvičil naplno. A vyhrál!

A tak přece jen mezi sto devětasedmdesáti sportovci nasedl do vlaku do Berlína, v němž olympijské vlajky vlály vedle těch s hákovými kříži. Stísněné pocity všech. Vzpomněl si na les hákových křížů, když se ve třiatřicátém vraceli z Basileje a Německo oslavovalo vystoupení ze Společnosti národů. Teď se tenhle symbol nacismu spojuje s olympijskou myšlenkou! Trapné, hrozné. A právě Němci budou největšími soupeři našich nářaďovců. Mohou čekat jenom to nejhorší…

„To snad není možné! Vždyť nás ubytovali jako nějaké rukojmí!“ tvrdili jedním hlasem všichni, kdo vybalovali obsah kufrů na pryčnách leteckých kasáren říšské branné moci v sousedství olympijské vesnice. Ven se vycházelo úzkými vrátky, která střežila vojenská stráž.

„Chtějí nás mít pěkně pod kontrolou, o tom to celé je.“ Cestou na první trénink v amfiteátru nedrželi jazyk za zuby. Při jedné ze zastávek na křižovatce se od volantu vyklonil řidič autobusu ve vojenském a spustil lámanou češtinou: „Prosím vás, mluvte opatrněji. Já jsem původem od Liberce. U všech výprav jsou řidiči, kteří ovládají jejich jazyk, ale nesmějí to na sebe prozradit. Mají poslouchat a hlásit, o čem se mluví. Já jen že bych vám nerad ublížil.“ Omluvně se usmál přes obroučky brýlí a zase nastartoval.

Ale to byl jen začátek. V amfiteátru pro dvacet tisíc diváků, kde probíhaly gymnastické soutěže, přešel psycho boj proti našim nářaďovcům v boj zcela otevřený. Rozhodčí z řad Němců a jejich spojenců – ti byli v naprosté převaze – se nízkými známkami všemožně starali, aby závodníci z Československa nepřekáželi budoucím medailistům. Ačkoli překážel jen jeden. Alois Hudec. Po povinných sestavách stále vedl až do předposlední disciplíny. Teprve při přeskoku koně nadél (tohle stále v jeho vědomí představovalo balvan), se rozhodčím podařilo strhnout ho z vedoucí pozice. Když ohlašovali jeho známku, i mnohý Němec v hledišti hvízdl. (Vzápětí se ovšem opatrně rozhlížel, jestli tenhle projev nevole zůstane pro něj bez následků.)

Hudec a cvičení na kruzích. Světová rarita. Na to byli krátcí i nekritičtí rozhodčí. Když za povinnou sestavu dostal 9,4, podle řádů požádal o opravu. „Lojzo, neblázni, vždyť je to krásná známka! Víš, co riskuješ? Oprava se ti nepovede a půjdeš na volnou sestavu se známkou mnohem nižší,“ tohle do něj hučeli, jenže on věděl své. Zacvičil podruhé na 9,663 a cesta ke zlatu se otevřela. Ovšem jenom za předpokladu, že ve finále převýší soupeře o dvě třídy. Věřil si.

Finále! Přistoupil ke kruhům, naskočil a několik vteřin klidně visel, jako by si chtěl v hledišti vynutit absolutní ticho. Teprve pak rozporem zvolna přešel z visu do vzporu v přednosu. Hlediště přestávalo dýchat. Cítilo, že se děje něco zcela mimořádného, dosud nevídaného. Vrcholné švihové cviky, hlavně však pět jedinečných rozporů, jeden dokonce ve stoji o rukou (každý sám o sobě volal po známce nejvyšší obtížnosti), to byla sestava, při níž mrazilo v zádech. A ještě jistil. Místo předepsaných tří vteřin zůstával v každém rozporu mnohem déle. Když po krásném, jemně plynulém a vysoko vyneseném výkrutu zakončil sestavu přesně zapíchnutým saltem nazad, trvalo ještě okamžik, než hlediště procitlo ve frenetický potlesk. Známka 9,8 (dohromady tedy 19,463) byla vůbec nejvyšší známkou, udělenou v gymnastických soutěžích olympijských her v Berlíně. Takže přece jen tu do třetice hráli československou státní hymnu. Tentokrát dokonce celou.

Dívám se do světle modrých stařeckých očí. Moudře se usmívají: „Tu zlatou olympijskou medaili pak ode mne chtěli různí lidé koupit, až sedmdesát tisíc korun mi za ni nabízeli. Ale copak je taková věc na prodej? Stejně pět zlatých svatováclavských dukátů, které jsem po návratu dostal od zaměstnavatele. Vidíte, tady je mám v kazetě, tvoří na plyšovém polštářku pět olympijských kruhů. Byla sláva, to ano, ale na olympiádu jsem musel jet z vlastní dovolené.

Když skončila ta hrozná válka, požádali mě, abych vystoupil ve vyšehradské tělocvičně. Na přání přítomných jsem na hrazdě předvedl vysoko vyhozené salto. Hrazda příliš pružila, přeletěl jsem žíněnky a dopadl na tvrdou podlahu. Zlámal jsem si přitom obě nohy a roztříštil levou patní kost. Trvalo dlouho, než mě lékař a masér dali dohromady. A zase jsem ještě cvičil, dokonce i vyhrál závod v Chicagu. Na olympiádě v roce 1948 jsem už startovat odmítl. Při cvičení se mi dělaly mžitky před očima, ztrácel jsem na zlomky vteřin vědomí.

Věk nezastavíte. Koukněte na polici, co musím užívat léků. Od chvíle, kdy mi zemřela žena, s jejíž fotografií si dodnes povídám, žiju sám. Musím vařit, prát, žehlit, uklízet a ještě se starám o zahrádku proti našemu domu ve svahu pod Palácem kultury. Tam pěstuji kytičky, zeleninu, ale i brambory, které mi klidně vydrží na celou zimu. Návštěvy jsou řídké, jen dcera s vnučkou občas docházejí a to je pro mě vždy svátek. Také každý den čtvrthodinku cvičím svou osvědčenou sestavu na poškozené bederní svalstvo. Kdybych necvičil, už dávno by ze mě byl mrzák.“

S pečlivostí sugestivně zaznamenal teprve až po 50 letech od vítězství v Berlíně

Zvonimír Šupich v edici Stadión, 1986…